Separace po porodu

Jak je možné, že žádný jiný savec si po porodu nenechá odnést své mládě někým cizím pryč? Když byste šáhli na mládě nějakého savce,
nebo odnesli ptáčka z hnízda – matka se o něj s největší pravděpodobností přestane dále starat. Ucítí váš pach a ne vůni svého mláděte. Jak to, že věříme doktorům a sestrám v bílých pláštích, když odnášejí naše nejcennější novorozené miminko pryč, s důvodem abychom si odpočinuli, že to s námi myslí dobře? Co všechno se touto separací stane a změní, většina maminek vůbec netuší.

Tento článek jsem měla ve skrytu duše už dávno napsaný, k jeho napsání jsem se ale rozhoupala po zhlédnutí dokumentu Neviditelná, mapující pár porodních příběhů ze současného porodnictví roku 2020. Ke konci dokumentu rodí žena ve stoje, velmi přirozeně a krásně své miminko. Doktorka není ráda, že se musí ohýbat a má připomínky ke zvolené poloze (i když ve stoje ženy rodili po staletí).  Po narození miminka ženu ukládají do porodního křesla, doktorka jí asi šije, žena vyjadřuje bolest, že to bolí více než samotný porod. Doktorka jí na to odvětí, aby žena neměla řeči, že jim tam rodí „alternativně“ a že jestli se jí to nelíbí, tak jí odnesou miminko pryč (má ho celou dobu položené na svém hrudníku, je klidné a spokojené). Tato slova mě velmi zasáhla u srdce, sevřel se mi krk a padl na mě smutek. Podobná slova dovedou ženě po porodu velmi ublížit a i když si to personál nemocnice často neuvědomuje, některými jejich výroky způsobují ženě hlubokou rýhu na duši, někdy tyto věty ženě způsobí poporodní trauma nebo se u nich rozvine poporodní deprese či úzkost.

V první hodině po porodu není pro matku otce na světě nic nejdůležitější, než to, že se mohou na své dítě dívat, dotýkat se ho, seznamovat se sním a svým vlastním způsobem ho spontánně vítat. K tomu nepotřebují nic jiného než klid – na teplém, chráněném místě, kde je nikdo nesleduje a neruší. Ohleduplní porodníci proto po narození děťátka nejprve odejdou do ústraní, i když jsou připraveni kdykoliv přijít. Šampaňské, koupání, první vyšetření novorozence včetně vážení a měření a případná rutinní prevence – to vše může klidně počkat. V první hodině by od sebe matka a dítě neměly být nikdy odloučeny. Je prokázáno, že kontakt s matčiným tělem zajistí novorozenci víc tepla než postýlka (tam jejich teplota stále klesá); na matčině těle se také nejrychleji vzpamatují z porodu, tam si zachovají a načerpají energii. Je velká škoda, že se nedonošená miminka, která prospívají, odnášení do inkubátorů. Na těle matky by se zahřáli mnohem lépe a svou váhu by dohnali rychleji. Odnesením do inkubátoru se také zkomplikuje začátek kojení, který by na těle matky nebyl žádným problémem.

Kouzelné seznamování

V první hodině života má novorozenec poprvé možnost vnímat svět. Zvyká si na to, že dýchá vzduch kolem, tráví, jeho oči mrkají a vnímají neobvyklé světlo. Slyší zvuky, které doposud byly tlumené skrze břišní stěnu a plodovou vodu, nyní pronikají nefiltrovaně do jeho uší. Jeho maličké prstíky se jakoby klouzavým pohybem otevírají a zavírají. Jak dosvědčují výzkumy doložené videozáznamy, děťátko reaguje na známý hlas své matky. Většina miminek během první hodiny projevuje chuť pít, díky hledacímu a sacímu reflexu. Probudí se u něho jeho vrozené reflexi – pátravě pohybuje hlavičkou, ručičku přibližuje k ústům a ocucávají všechno, co se jim nabídne, krauluje a odráží se nožičkami směrem k prsu. Po několika pokusech najde bradavku a přisaje se. Z psychologického hlediska tvoří tyto okamžiky opětovného nalezení sebe samého zdravé zakončení zážitku příchodu na svět. Hluboko ve vědomí matky i dítěte sílí jistota, že všechno je v pořádku. Porod je za námi a my jsme po tomto náročném aktu oddělení znovu spojeni na nové úrovni.

Hormony štěstí

Když je děťátko během první hodiny po narození položeno matce na hruď, má to mnoho výhod. Světová zdravotnická organizace toto výslovně doporučuje. Když se miminko přisaje, vede to k silným stahům dělohy, což podporuje vyloučení placenty a zabraňuje zbytečné ztrátě krve. Tím je nejlépe postaráno o bezproblémový návrat do původního stavu a nemusí se zasahovat do tohoto přirozeného procesu medikamentozně. Při kojení se vyplavuje řada hormonů. Oxytocin je s oblibou označován za hormon lásky, protože souvisí s nejblaženějšími pocity štěstí.Jeho hladina stoupá kromě jiného při příjemném dotyku a tělesném kontaktu, především ale při sexu, porodu a kojení.V první hodině po porodu dosahuje oxytocin u matky vůbec nejvyšších hodnot za celý život – ovšem za předpokladu, že jí nebyla podána žádná narkotika.Ví se, že oxytocin je hormon „vytvářející vztah“; matka má díky němu potřebu o své novorozeně láskyplně pečovat a dát se mu zcela k dispozici –  a uspokojení této potřeby u ní vyvolává pocit nejhlubšího štěstí a naplnění.K těmto pocitům přispívají také endorfiny, jejich hodnoty se během kojení vždy zdvojnásobí. Tyto látky zvyšují stav pohody a pocit slasti a zároveň tlumí všechny nepříjemné pocity.

Kontakt kůže na kůži je zdrojem prožitku – nenechte si ho vzít

Během jednoho vědeckého výzkumu byla skupina novorozenců asi na 20 minut po narození odebrána od matky. V jiné místnosti byli zváženi, vykoupáni a oblečeni a asi po 40 minutách po narození opět přineseni matce. Děti z druhé skupiny naproti tomu ležely během celé první hodiny svého života neoblečeny na nahé kůži své matky. Tyto děti braly správně do úst bradavku a část dvorce. V první skupině naproti tomu bylo schopno správně uchopit bradavku méně dětí, což mělo za následek, že v této skupině byla doba kojení celkově kratší.

Známý neurobiolog Gerald Huther z Univerzity Georga Augusta v Gottingenu píše: „První silný strach a stresovou reakci prožívá každý člověk při svém narození. Po dramatické změně prostředí, v němž dosud žil, musí zoufale hledat způsob, jak znovu nalézt ztracenou vnitřní rovnováhu. Ta nejdůležitější zkušenost, kterou může a musí každý novorozenec během prvních dnů a týdnů v novém světě učinit a která rozhodujícím způsobem ovlivňuje směr jeho dalšího vývoje, se zakotvuje v jeho mozku ve formě pocitu: Je to pocit, že je schopen přemoci svůj strach. A aby tento pocit mohl vzniknout, musí mít novorozenec možnost svůj strach vyjádřit a je odkázán na to, že jeho křik někdo uslyší, že mu někdo (za normálních okolností matka) bude věnovat, bude ho kolébat, vezme ho do náruče, bude na něho mluvit, hřát ho a konejšit.

Jen najde-li dítě někoho, kdo mu umožní, aby opět cítilo a vnímalo co nejvíce z toho, co už zná ze svého dosavadního života v mateřském lůně a co ho spojuje s jistotou a bezpečím, jež v něm pociťovalo, může svůj strach překonat a znovu nalézt vnitřní emocionální rovnováhu. Čím častěji se mu to podaří, tím hlouběji v jeho mozku zakotví zkušenost, že vlastním úsilím je schopno svůj strach s pomocí jiné osoby (matky) překonat. Roste jak jeho sebedůvěra, tak důvěra, že jeho matka mu může zajistit bezpečí a jistotu. Tak se u dítěte vytváří těsné emocionální pouto.

Za posledních dvacet let došlo k ohromnému zlepšení v porodnickém systému. Holení rodidel a podání klyzmatu před porodem již není povinné. K porodu může doprovázet ženu její partner i porodní dula.

Ve většině nemocnic po porodu dochází ke kontaktu Skin to skin (kůže na kůži). Dává se prostor prvnímu přisátí. Bohužel u většiny nemocnic je miminko velmi brzy odejmuto mamince a postupuje takzvané rutinní ošetření – vážení, měření, celková kontrola. Většina těchto úkonů by byla možná i na břiše matky, vážení a měření by mohlo klidně 2 hodiny počkat.

Nerozumím smyslu observačního pokoje novorozeneckého oddělení za účelem odpočinku rodičky a adaptace novorozence. Většina miminek po 2-3 hodinách po narození vyčerpáním usíná a mohou si tak oba v klidu odpočinout. Maminky by měly vědět, že si miminka nemusí nechat odnést a mají plné právo na tzv. Rooming-in. Každá nenutná separace miminka u něj způsobuje zbytečný stres a narušuje počáteční vztah maminky a jejího novorozeňátka. Je absurdní, že musejí uvědomělé maminky žádat, prosit o to, aby jim miminka po porodu nebyla odejmuta. Věřím ale, že se tato praxe brzy změní.

Všechno o kojení, WEIGERT Vivian, Portál, Praha, 2006