Tento rozhovor jsem dělala s kamarádkou, která žije v Berlíne, kde v říjnu 2021 porodila svou první dceru. Péči jako měla ona by si zasloužily mít všechny ženy. Chci tím poukázat na to, že poporodní péče je u nás stále ještě v plenkách a na to, že se ženy opravdu nemusí bát požádat o pomoc, návštěvu duly nebo porodní asistentky, protože to stojí opravdu za to. Investice do poporodní péče se vrátí všem ženám v mnoha směrech – je to investice do zdraví obou, maminka je pak klidná a miminko spokojené.
Jani, ty jsi měla indukovaný porod císařským řezem kvůli postavení placenty – mohla bys nám říct, jak to probíhalo?
Rodila jsem ve státní porodnici, kde se specializují mimo jiné také na komplikované porody. Měla jsem spinální anestezii a vzhledem k tomu, že to byla moje první operace vůbec, nemám s čím srovnávat. Během celého porodu i přípravy u mě byla hebamme (porodní asistentka), která mi hned na začátku řekla, že mi bude dělat oporu a mám jí říct, kdybych cokoli potřebovala, což bylo super. Když mi píchali anestezii tak mě pevně držela za ramena. Normálně by mi přišlo divné, že na mě někdo cizí takhle sahá, ale za daných okolností jsem za to byla moc vděčná, protože jsem se dost bála. Její podpůrná slova, že všechno bude ok, a fyzický kontakt mě uklidňoval. Můj partner tou dobou na sále ještě nebyl, dovnitř ho pustili až těsně před začátkem operace. Po zhruba dvaceti minutách porodu, během kterých u mě stál a držel mě za ruku, jsem dostala dceru do náruče. V průběhu zákroku jsem necítila bolest, jen opakovaně velmi silné tahy. Po vyndání dceru hebamme usušila a zabalila do šátku a dala mi ji do náruče na hrudník. Pak ještě vyndávali placentu a protože jsem hodně krvácela, celý proces šití trval dalších 30minut. Jizvu mám celkem velkou, zruba 12 cm, ale pěkně se zahojila. Měla jsem na ní místo klasických stehů kovové sponky, což je super, protože po jejich vytažení není vidět žebříček, zůstanou jen tečky po sponkách, které brzy zmizí. Už pět dní po porodu mi ty kovové spony vyndávala v pohodlí domova moje hebamme a jizva byla tou dobou hezky srostlá.
Kdo se staral o miminko po porodu?
Já nebo tatínek:) Po celou dobu jsme dceru měli u sebe, převážně byla u mě na hrudníku. V pokoji byla k dispozici otevřená postýlka, ale vůbec jsme ji nepotřebovali. Chtěla jsem jí mít u sebe a ne jí někam odložit. To mi přišlo asi jako to poslední, co bych udělala, ačkoli jsem byla mega unavená. Když jsem si potřebovala odpočinout, tak byla u mého partnera. Nedošlo k žádné separaci. Pouze dvakrát jí odnesl na standardní vyšetření, protože já bych se tam ani nedokázala doplazit:))
Vím, že jste na oddělení šestinedělí byli s mužem na rodinném pokoji, to je v Německu standart? Mají na tento pokoj nárok všichni?
Normálně jsi na pokoji s jednou nebo dvěmi dalšími maminkami, ale my jsme si připlatili za soukromý rodinný pokoj. Můj partner tam měl svou postel a mohli jsme tam zůstat až 5 dní. Cena byla kolem 65 euro na den pro oba i s jídlem, což je jako levný hostel v Berlíně. Pokoj měl balkon, vlastní koupelnu se sprchou a toaletou, televizi a stolek se židlemi. Měli jsme tak svůj klid. Myslím, že to za ty peníze stálo.
Přijde mi úžasné, že ti muž mohl miminko podávat na kojení, pomáhat na záchod apod. Byla to asi velká pomoc, viď?
Upřímně jsme si ani jeden nedovedli představit, že by se místo toho šel někam opíjet a slavit:)
Celou dobu mi byl velkou oporou – jak psychickou tak fyzickou. Všechno pro nás bylo nové. Já byla úplně vyřízená, první tři dny mě to i přes prášky hrozně bolelo. Chůze tři metry na záchod byla neskutečný výkon. S tím mi naštěstí pomáhaly sestry a on mohl mezitím podržet malou, takže jsme jí opět nemuseli nikam odkládat. Taky s ní došel na všechna potřebná vyšetření. Podal mi jídlo, donesl vodu, zavolal na sestřičku, všechno domluvil, abych se mohla soustředit jen na dceru, kojení a sebe. Vzhledem k tomu, že je to i jeho dítě, tak i on byl samozřejmě rád, že u toho byl a já jsem od něj přirozeně očekávala, že se do poporodní péče zapojí. Celou dobu, co jsme byli v porodnici, dceru přebaloval on. Já jsem poprvé přebalovala, až když jsme přišli domů. Těhotenství, porod a celý přechod do rodinného života byl pro nás velká změna, tak proč bychom si ten začátek neulehčili, když mám tak skvělého partnera, který mě ve všem podpoří. Navíc, když jsi v pohodě, tak prostě všechno funguje mnohem líp. A to nejen s miminkem, ale i s partnerem:) Vůbec si nedokážu představit, že bych na to všechno byla sama.
Po jak dlouhé době jste šli z porodnice domů?
Domů jsme šli čtvrtý den ráno. Dost mých známých se pak zaráželo nad tím, že nás pustili tak brzy, když dcerka byla tak malá. Měla jen dvě kila. Ale vše jsme v pohodě zvládli, hlavně také díky skvělé domácí péči naší hebamme.
Už v těhotenství tě navštěvovala tvá Hebamme, což je porodní asistentka, která nabízí i dulí péči zaměřenou na psychiku maminky. Připravovala tě na porod, mateřství? V čem to bylo pro tebe přínosné?
Ve spoustě věcí. Mohla jsem se jí zeptat na cokoli, co mě zajímalo. Informace, co si člověk normálně hledá na internetu a které jsou často dost protichůdné, jsem tak získala od ženy, které věřím, a která má sama dvě děti a letité zkušenosti s touto prací. Navíc moje hebamme je jen o pár let starší než já a na většinu věcí má podobný názor, takže to bylo jako povídat si s kamarádkou. Konzultovala jsem s ní všechny mé otázky, pochybnosti, radila jsem se co a jak, co by mi doporučila, jak se co dělá, prostě ohledně všeho. Dělala mi také vnímavou psychickou podporu, připravovala mě na porod a na to, co nás čeká po něm.
Řešila s námi i otázku, jak v tom všem bude figurovat můj partner, jak moc se bude zapojovat, a co se od něj očekává. Pokud mohl, tak se našich setkání účastnil. Takže předem dobře věděl, že v šestinedělí bude muset zajistit veškerý chod domácnosti, prostě „background“, a já budu řešit pouze miminko a odpočívat, abych se co nejdřív dala dohromady. Což můžu říct teď zpětně, že jsme na její doporučení přesně tak udělali a fungovalo to perfektně. Také nás upozornila na to, že je možné a normální, když se budeme v šestinedělí hádat, že to tak má spousta párů. Protože je toho hodně nového pro oba a často má každý z rodiny jinou představu o tom, jak o miminko pečovat, a to všechno vyplave na povrch až po samotném porodu. Vůbec by mě nenapadlo o něčem takovém přemýšlet předem, natož pak se i na tohle trochu psychicky připravit. My jsme naštěstí žádné konflikty neměli. Řešila s námi samozřejmě i vybavení pro miminko, překontrolovala, co máme a nemáme, co je bezpečné apod. Bylo to neskutečné množství informací.
Pak pro mě bylo důležité vědět, jak často k nám bude po porodu chodit. Bylo skvělé vědět, že když budeme cokoli potřebovat, bude tu pro nás, poradí, pomůže. Prostě že nás někdo „jistí“. To mě hodně uklidnilo.
Dovedeš si představit, že by ti ve všem radila jen tvá máma?
Vzhledem k tomu, jak moc se zdravotnictví třeba jen za posledních pět let posunulo, a že se teď spousta věcí dělá úplně jinak než dřív, tak si nejsem úplně jistá, na kolik jsou rady našich rodičů „jak se to dělalo před třiceti lety“ relevantní. Samozřejmě, pokud máte v rodině dobré vztahy, tak je určitě fajn mít v rodičích oporu a zeptat se jich na jejich zkušenost. Ale také vím, že kvůli jinému přístupu k výchově a péči o děti v rodinách mezigeneračně často dochází k naprostému nepochopení, odsuzování a konfliktům. Takže já osobně jsem ráda, že jsem měla možnost své otázky ohledně péče o novorozence a mateřství konzultovat se svou hebamme, která vždy respektovala můj názor a u které jsem věděla, že informace, které mi dává, jsou aktuální a navíc i synchronizované s pediatry a doktory z nemocnic. Hodně příjemně mě překvapilo, že tady existuje nějaký jednotný přístup, a že ti všichni všude říkají totéž.
Po porodu návštěvy pokračovaly? Jak probíhaly?
Po porodu ke mně hebamme chodila každý den a v prvních dnech někdy i dvakrát.
Na začátku každé schůzky se mě zeptala, jak se cítím, jak to zvládáme, co mám za otázky, o čem se chci bavit a co je pro mě důležité. Vždy mě vyslechla a pak k tomu dodala svojí osobní zkušenost. Zodpověděla mi všechny otázky a nikdy mě v ničem nekonfrontovala ve smyslu, že bych něco dělala vysloveně špatně, nebo že něco špatně vnímám. Když viděla, že si v něčem nejsem jistá, tak mi velmi empatickým způsobem řekla, co ona si o tom myslí, a co se naopak obecně v takové situaci doporučuje. A vlastně mě tak nějak nasměrovala, ale nikdy neměnila napřímo můj názor. Řešila jsem s ní všechno, co mě zrovna v dané chvíli zajímalo – jak často kojit, polohy ke kojení, přebalování, bezplenkovku, termoregulaci, bylo toho hrozně moc. Ani se to nedá všechno vyjmenovat, důležité pro mě bylo, že jsem se měla na koho obrátit. Ať už jsem přemýšlela nad úplnými drobnostmi, vždycky mi uměla odpovědět, takže mi v hlavě nezůstávaly žádné otazníky. Dostala jsem vždy ujištění a ubezpečení, že to dělám dobře a měla jsem zpětnou vazbu od někoho, koho respektuju. To pro mě bylo velmi důležité.
Jak často jsi musela chodit s miminkem k pediatrovi?
Na první kontrolu jsme šli až na konci prvního měsíce. Další kontroly byly pravidelně zhruba po měsíci, měsíci a půl. Váhu, růst a celkovou prosperitu nám kontrolovala hebamme. Ptala se nás, jestli miminko dost čůrá a kaká, kontrolovala i barvu stolice.
Když nás dvakrát poslala do nemocnice kvůli žloutence, tak i doktoři, když zjistili, že nás posílá naše hebamme, viděli, že je to jištěné. Já to vnímám tak, že ten systém je celý propojený. Hebamme vyplňují článek, který normálně v Čechách chybí. Je to podle mě úplně zásadní – k doktorům nechodíš vystresovaná kvůli každé blbosti, ale máš k sobě člověka, který ti dodá ujištění a uklidní tě, nebo tě naopak upozorní, když je opravdu potřeba něco s doktory řešit. Taky si myslím, že je fajn, že hebamme může podchytit, kdyby něco nebylo celkově v domácnosti dobře – týrané děti, násilí nebo psychické potíže ženy,… protože je u vás doma v prvních týdnech po poporodu opravdu hodně přítomná.
Dovedeš si představit, že bys na to byla úplně sama?
Ne, nedovedu. Nebo ano, ale nechci si to představovat:)) Jsem si jistá tím, že by to bylo mnohem horší a náročnější. Byla bych víc ve stresu, nervóznější, musela bych se víc obracet na moje kamarádky s konzultacemi co a jak. Nejvíc by mi chybělo to ujištění, že to dělám dobře.
Kolikrát tě po porodu tvoje hebamme navštívila?
Hele, to se snad ani nedá spočítat. Ze začátku, první dva tři dny, k nám chodila dvakrát denně – dopoledne a odpoledne. Návštěvy byly tak na půl hodiny až hodinu, podle potřeby. Vždycky hlavně překontrolovala miminko, změřila mu teplotu, podívala se, jak se mi hojí jizva a zatahuje děloha. Během následujícího týdne k nám pak ještě chodila denně. Potom postupně asi už jen dvakrát týdně a teď po třech měsících nás navštěvuje jednou týdně a interval dalších schůzek se bude i dál rozvolňovat. Pak už by to mělo být jen jednou měsíčně. Do devátého měsíce dítěte mám nárok ještě asi na osm návštěv, kde se můžu poradit ohledně zavádění příkrmů, vývoje apod. Plus mám stále ještě asi šest návštěv zaměřených na laktaci, které jsem dosud ani nepotřebovala využít. To vše je hrazeno pojišťovnou a pořád to spadá do poporodní péče.
Když by sis musela tuto službu hradit sama, kolik návštěv by sis tak dovolila?
No upřímně řečeno vzhledem k tomu, jak jsou tyhle služby drahé, tak s prvním miminkem ani nevím, jestli bych si nějakou zaplatila. Řekla bych si nejspíš, že to nějak zvládnu. Teď, na základě mé zkušenosti bych si s druhým dítětem určitě hebamme našla znovu. Když bych bydlela v Čechách, tak bych si za tu službu i zaplatila, alespoň pár návštěv po porodu. Ale to se prostě nedá srovnávat s péčí, kterou jsme měli tady, když to celé bylo hrazené pojišťovnou.
V čem vidíš největší přínos tvé Hebamme?
V opoře, ujištění, a že mi zodpověděla všechny moje otázky a vždy dala dobrou radu. Je to i velká psychická podpora, dodá ti odvahu.
